5. Tak je to přece pravda

O jeho milence se dozvídám celkem brzy. Tedy milence… Stále nevěřím tomu, že by s ní něco měl. To by mi přece neudělal. On takový není. On ne. No vážně!!! Přesvědčuju sebe i okolí. Není jako ostatní chlapi. Slíbili jsme si věrnost v kostele, a to se neporušuje. Takže s ní určitě nespí. Jen se kamarádí trochu víc, než je zdrávo.

Beztak ho uhání.

Ani mi nemusel nikdo nic donášet. Nepřišla mi žádná varující anonymní sms, že se můj drahý schází s jinou ženou. Nepřišla ani žádná dobrá kamarádka, která by mě na to taktně upozornila. Ženy často spíš vytuší, že jejich muž má bokovku. Nešmejdím v jeho mobilu jen tak, pro svou zábavu. To až tehdy, když jsem vnitřně přesvědčená. Potřebuji jen potvrzení. Viditelné. Hmatatelné. Čitelné. Jak jednoduché. Jeho mobil je plný zamilovaných sms. Číslo neuložené, bezejmenné.

„Krásné ráno, hvězdičko moje? Jakpak ses vyspala? Tvůj miláček.“

Nebo:

„Nemohla jsem se dočkat, až tě uvidím. A když jsi potom přišel a probudil mě, cítila jsem se jako v nebi.“

Anebo:

„Miluji tě, písničko moje krásná. Chci být pořád s tebou.“

Je libo další?

Že se to nedělá? No tak mě kamenujte. A zahýbat se dělá? Kašlu na to. On zahýbá, já lezu do mobilu. Kdyby to nedělal, nedělám to taky. Nemám potřebu slídit jen tak.

Chce se mi zvracet. Podlaha se se mnou houpe jako lodní paluba na rozbouřeném moři. Dobře mi tak. Chtěla jsem to vidět na vlastní oči, tak to mám. Pořád jsem přesvědčená, že spolu nespí? Samozřejmě, to by mi přece neudělal.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *